33 T 54/2016 - Sdělování díla veřejnosti po rozhodnutí SDEU ve věci GS Media BV

Z ICT Judikatura
Přejít na: navigace, hledání
Populární název: Sdělování díla veřejnosti po rozhodnutí SDEU ve věci GS Media BV
Soud: Obvodní soudu pro Prahu 4
Typ: Usnesení - zastavení trestního stíhání
Identifikátor: 33 T 54/2016
ECLI: -
Datum rozhodnutí: 16. 1. 2017
Dostupnost: pirati.cz
Kategorie: Duševní vlastnictví
Eurovoc: audiovizuální pirátství; autorské právo; trestný čin proti majetku
Vztah k předpisu: § 18 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon
Toto je anotace judikátu 33 T 54/2016 - Sdělování díla veřejnosti po rozhodnutí SDEU ve věci GS Media BV v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Helena Pullmannová (editor: Matěj Myška).

Skutkový stav

Česká pirátská strana nechala vložit a následně ponechala na webových stránkách www.sledujuserialy.cz, které jako hlavní správce a administrátor provozuje a spravuje, několik tzv. embedovaných odkazů na díla spadající pod autorskoprávní ochranu, a to bez souhlasu osob oprávněných z práv autorských a práv souvisejících s právem autorským nebo naplnění podmínek pro využití jakékoli zákonné licence pro užití děl uvedeným způsobem.[1] Tímto umožnila komukoli přístup k neoprávněným rozmnoženinám audiovizuálních děl umístěných na externích serverech ve vztahu k uvedenému webu, a to způsobem, který umožňoval přístup na místě a v čase podle vlastní volby počítačovou sítí internet.[2] Tohoto jednání se dopustila obviněna v období od 20. 1. 2013 do 2. 9. 2015 ve vztahu k jmenovitě vymezeným dílům a v období od 15. 4. 2013 do blíže nezjištěné doby, nejméně však do 31. 7. 2013 ve vztahu k opět jmenovitě vymezeným dílům.[3]

Průběh řízení

V tomto řízení šlo o trestní stíhání obviněné České pirátské strany pro podezření ze spáchání trestného činu porušení autorských práv, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „TZ“).[4] Státní zástupce podal obžalobu na výše uvedenou obviněnou s následujícím vymezením skutku: porušení majetkových práv autorských vícera poškozených[5] k minimálně 1.205 audiovizuálním dílům, a to prostřednictvím neoprávněného zpřístupnění těchto děl pomocí tzv. embedovaných odkazů na webových stránkách www.sledujuserialy.cz, přičemž se tohoto jednání dopustila ve velkém rozsahu a způsobila tak škodu velkého rozsahu.[6]

Otázka

Soud se zabýval otázkou, zda jednáním, které může být přičitatelné právnické osobě podle § 8 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „TOPO“), spočívajícím v umístění tzv. embedovaných odkazů na webové stránky, které odkazují na jednotlivá (již zveřejněná) autorská díla umístěná na jiných serverech, naplňují subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu (prokázání úmyslu), za který je obviněná stíhána,[7] zde jmenovitě minimálně pro skutkovou podstavu trestného činu uvedenou v § 270 odst. 1 TZ, a zda vůbec došlo naplnění objektivní stránky skutkové podstaty (k porušení práva k autorskému dílu).[8]

Právní úprava

Soud nejprve zmínil relevantní ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen „AZ“) v této věci, což představují ustanovení § 10 (autorské právo tvoří výlučná práva osobnostní a majetková), § 12 odst. 4 písm. f) (právem dílo užít je právo na sdělování díla veřejnosti) a § 18 odst. 1, kdy za majetkové právo autora na sdělování díla veřejnosti se považuje „zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově“, přičemž dle odst. 2 se za sdělování díla veřejnosti považuje „také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí“. Nicméně dikce § 18 AZ implementuje úpravu čl. 3 odst. 1 směrnice č. 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva (…) v informační společnosti. Uvedené ustanovení bylo dále konkretizováno judikaturou Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) i Nejvyšším soudem ČR.

Aplikace právní úpravy na skutkový stav

Jako první se soud zabýval otázkou, zda došlo k narušení autorských práv jednáním obviněné, tedy ke sdělování díla veřejnosti, s čímž úzce souvisela, jak se ukázalo v argumentaci rozhodnutím SDEU v části odůvodnění rozsudku, otázka zavinění. Otázka přičitatelnosti tohoto jednání právnické osobě logicky zaujala až druhé místo při úvaze soudu o vině obviněné. Při svých úvahách soud reflektoval zejména následující rozhodnutí Nejvyššího soudu:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 137/2013, uvádí , že vkládání tzv. embedovaných odkazu na jinde (v tomto případě neoprávněně) zveřejněná autorská díla umožňující neoprávněný přístup k těmto dílům může vést při naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestného činu k trestní odpovědnosti. Tímto jednáním porušuje jednající osoba majetkové právo autorské oprávněné osoby na sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 AZ.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 271/2013, uvádí, že pro považování jednání za protiprávní je irrelevantní, kdo umístil na internet daný obsah, na který se odkazuje pomocí tzv. embedovaného odkazu.[9] Nepochybně jde o sdělování díla veřejnosti (odkazování na dílo tímto způsobem), a proto, použije-li osoba odlišná od oprávněné osoby uvedenou metodu, neoprávněně tím zasahuje do zákonem chráněných práv k autorskému dílu.[10] Přičemž v tomto případě soud doplnil, že je potřeba rozlišovat mezi prostým odkazováním (poskytnutím informace o umístění díla na internetu) a zpřístupněním pomocí tzv. embedovaného odkazu (přímým zpřístupněním obsahu díla širší veřejnosti), což představuje sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 AZ.[11]

Rozsudek SDEU ze dne 13. 2. 2014, věc C-466/12 Svensson, k výkladu čl. 3 odst. 1 zmíněné směrnice uvádí, že hypertextový odkaz odkazující na stránku, kde jsou volně dostupná autorská díla, nepředstavuje sdělování díla veřejnosti pohledem ustanovení směrnice, a to proto, že i když dochází ke sdělování (užití díla), nedochází ke sdělování veřejnosti (dostatečně vysokému blíže neurčenému počtu osob) ve smyslu „nové veřejnosti“, kterou rozumí okruh veřejnosti neuvažovaný při zveřejnění (prvotním zpřístupnění) díla.[12] Zpřístupněním díla na internetu bez omezení přístupu k tomuto dílu je potenciálně dostupné všem uživatelům internetu, a tudíž i návštěvníkům stránky, na které jsou umístěny předmětné hypertextové odkazy. Zde jen pro úplnost poznámka, že v případu Svensson bylo dílo na internet umístěno v této věci se souhlasem držitelů autorských práv a optikou Nejvyššího soudu se jednalo o prosté odkazování.[13]

Na to navazuje usnesení SDEU ze dne 21. 10. 2014, věc C-348/13 BestWater International, které popřelo rozlišování prostého a embedovaného odkazování ve smyslu Nejvyššího soudu. Je-li totiž dílo volně dostupné na internetové stránce a odkazuje se na něj pomocí embeded odkazu, nejedená se o sdělování díla veřejnosti, jestliže není sdělováno nové veřejnosti a není-li použita specifická technologie než technologie původního sdělování.[14] Přičemž se v tomto případě jednalo opět o odkazování na dílo legálně zveřejněné.[15]

Posledním zmíněným rozhodnutím byl rozsudek SDEU ze dne 8. 9. 2016, věc C-160/15 GS Media BV, které přineslo aplikační test domněnek pro posouzení, zda je dílo „sdělováno veřejnosti“, či nikoli. Je-li totiž dílo nelegálně umístěno na internet a bude-li na něj odkazováno bez úmyslu dosažení zisku, je třeba individuálně zkoumat skutečnost, zda osoba ví, nebo mohla rozumně vědět o tom, že dílo je nelegálně zveřejněno. Pokud to neví/nemohla rozumně vědět, neposkytuje tak uživatelům stránek přímý přístup na nelegálně zveřejněné dílo (za situace, kdy přístup k tomuto dílu není na primární stránce nijak omezen, např. technickým omezením umožňující přístup pouze předplatitelům), a nedochází ke sdělování díla veřejnosti. Nicméně je-li prokázána vědomost osoby odkazující na dílo o skutečnosti jejího nelegálního zveřejnění, např. byla-li upozorněna nositeli autorských práv k dílu, je třeba považovat předmětné jednání za sdělování veřejnosti. Jednala-li však osoba za účelem zisku, znalost protiprávního uveřejnění je presumována.[16]

S ohledem na uvedenou judikaturu soud poznamenal, že stránky České pirátské strany nebyly provozovány za účelem zisku (na rozdíl od obou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), a tudíž se na ni aplikuje presumpce nevědomosti nelegálního umístění děl na internetu.[17]

Pro úspěch státního zástupce ve věci musí být tedy uvedená domněnka vyvrácena prokázáním, že obviněná věděla, nebo mohla rozumně vědět o tom, že odkazuje na nelegálně zpřístupněné dílo, např. na základě výzvy nositelů dotčených autorských práv.[18]

Závěr

Soud rozhodl následovně: i když ze spisu vyplývá, že obviněná byla informována Českou protipirátskou unií o nelegálnosti obsahu jejích webových stránek, nebyla obviněná vyrozuměna o této skutečnosti nositeli dotčených práv a vědomost nelegálního zpřístupnění dotčených děl ji v tomto řízení nebyla žádným způsobem prokázána.[19] Jednání České protipirátské unie nelze považovat za upozornění dotčenými nositeli autorských práv, protože žádným způsobem (navzdory výzvě obviněné) nikdy neprokázala potřebné zmocnění uvedených poškozených.[20] S otázkami se tedy soud vypořádal následovně:[21] právní kvalifikace skutku státním zástupcem, uvedená v obžalobě, nemůže obstát z důvodu nedostatku formy zavinění obviněné. Pro naplnění uvedené skutkové podstaty je potřeba prokázat úmyslné jednání obviněné, přičemž forma zavinění se v případě právnických osob dovozuje z formy zavinění osob, jejichž jednání je jim přičitatelné na základě § 8 TOPO. Po prostudování spisu tak soud dospěl v předběžném projednání obžaloby k názoru, že jsou naplněny podmínky pro obligatorní zastavení trestního stíhání,[22] neboť uvedené jednání není trestným činem.[23] Trestní stíhání tak bylo usnesením soudu zastaveno.[24]

Citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 tak reflektovalo nejaktuálnější judikaturu SDEU ve věci „sdělování díla veřejnosti“ a naplnilo tak požadavek eurokonformního výkladu národního práva. Soud se správně zabýval otázkou, zda bylo porušeno autorské právo neoprávněným užitím díla ve smyslu § 18 AZ (sdělování díla veřejnosti). Nicméně nesprávně z citovaného rozhodnutí GS Media dovodil domněnku nevědomosti o protiprávním zveřejnění díla u osob odkazujících na dílo bez účelu dosažení zisku. Rozhodnutí GS Media zakládá domněnku vědomosti o protiprávním zveřejnění díla pro osoby odkazující za účelem dosažení zisku, nikoli naopak.[25] U osob odkazujících bez účelu dosažení zisku musí být prokázána obžalobou alespoň skutečnost, že stíhaná osoba mohla rozumně vědět o protiprávním zveřejnění díla, na které odkazuje. V tomto případě tedy soud nezkoumal subjektivní stránku (přičitatelnou) obžalované tímto pohledem, ale soustředil se na vyvrácení neexistující domněnky nevědomosti. Uvedené klade na státního zástupce větší tíhu důkazního břemene než prokázání, že obviněná „mohla rozumně předpokládat“ skutečnost, že díla nejsou zveřejněná oprávněně, k čemuž by se mohlo dojít zejména s ohledem na znalosti, zaměření činnosti obviněné (České pirátské strany) a kampaň („odkaz není zločin“), v rámci které se tohoto jednání dopustila.

Dle názoru autorky by bylo správným postupem soudu navrácení případu zpět k došetření státnímu zástupci[26] a nikoli zastavení trestní stíhání.[27] Takto vznikla překážka res iudicata a Česká pirátská strana tak dosáhla svého (zviditelnění této problematiky a kampaně „odkaz není zločin“).

Poznámky

  1. 1. odstavec bodu 1) a 1. odstavec bodu 2) výrokové části anotovaného rozhodnutí.
  2. Ibid.
  3. Viz výroková část anotovaného rozhodnutí.
  4. Poslední odstavec výrokové části anotovaného rozhodnutí.
  5. Viz výroková část anotovaného rozhodnutí.
  6. 1. a 2. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  7. 4. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  8. Vyplývá z kontextu rozebíraných rozhodnutí v argumentaci obvodního soudu v části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  9. 10. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  10. Ibid.
  11. 11. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  12. 14.-15. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  13. 16. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  14. 23. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  15. 18. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  16. 19. a 24. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  17. 25. a 29 odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  18. 32. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  19. 33. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  20. Ibid.
  21. 34. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  22. dle § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.
  23. dle § 188 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
  24. 35. odstavec části odůvodnění anotovaného rozhodnutí.
  25. Výrok rozhodnutí SDEU ze dne 8. 9. 2016 ve věci C-160/15, GS Media BV vs. Sanoma Media Netherlands BV.
  26. Dle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.
  27. Učiněno soudem s odkazem na § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.