C‑203/15 a C‑698/15 - Tele2 Sverige
| Populární název: | Tele2 Sverige |
| Soud: | Soudní dvůr Evropské unie |
| Typ: | Rozsudek - řízení o předběžné otázce |
| Identifikátor: | Spojené věci C‑203/15 a C‑698/15 |
| ECLI: | ECLI:EU:C:2016:970 |
| Datum rozhodnutí: | 21. 12. 2016 |
| Dostupnost: | curia.europe.eu |
| Kategorie: | Elektronické komunikace |
| Eurovoc: | osobní údaje; ochrana soukromí; poskytovatel internetových služeb |
| Vztah k předpisu: | Články 5, 6, 9 a čl. 15 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací; čl. 7, 8, 11 a 52 Listiny základních práv a svobod Evropské unie |
- Toto je anotace judikátu C‑203/15 a C‑698/15 - Tele2 Sverige v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Jakub Míšek.
Obsah
Skutkový stav
V případě věci C-203/15 švédský poskytovatel služeb elektronických komunikací společnost Tele2 Sverige v návaznosti na rozhodnutí Digital Rights Ireland (C‑293/12 a C‑594/12), které zneplatnilo tzv. „data retention směrnici“ 2006/24/ES, přestala 14. dubna 2014 uchovávat provozní a lokalizační údaje a smazala údaje doposud uchovávané. Švédské policejní prezídium podalo na Tele2 Sverige stížnost, že v rozporu s národními předpisy přestala poskytovat provozní a lokalizační údaje orgánům činným v trestním řízení. Analýza švédského ministerstva spravedlnosti vyhodnotila, že národní úprava povinnosti uchovávat tato data není v rozporu s unijním právem, a společnosti Tele2 Sverige byla rozhodnutím ze dne 27. června 2014 uložena povinnost znovu tyto údaje uchovávat.
V případě věci C-698/15 podaly tři fyzické osoby v návaznosti na rozhodnutí Digital Rights Ireland k Nejvyššímu soudu pro Anglii a Wales podnět na přezkum zákonnosti ustanovení národního práva, které umožňuje založení povinnosti poskytovatelů služeb elektronických komunikací uchovávat provozní a lokalizační údaje. Zejména se dovolávaly neslučitelnosti tohoto ustanovení s články 7 a 8 Listiny základních práv a svobod Evropské unie.
Průběh řízení
V případě věci C-203/15 společnost Tele2 Sverige napadla rozhodnutí z 27. června žalobou ke správnímu soudu ve Stockholmu, protože měla za to, že analýza ministerstva spravedlnosti je právně chybná a rozhodnutí Digital Rights Ireland je třeba vykládat tak, že povinnost uchovávat údaje je v rozporu se základními právy zakotvenými Listinou. Správní soud ve Stockholmu žalobu zamítl a Tele2 Sverige se odvolala. Odvolací soud předložil SDEU předběžnou otázku.
V případě věci C-698/15 Nejvyšší soud pro Anglii a Wales rozhodl, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí SDEU ve věci Digital Rights Ireland stanovilo rozpor směrnice 2006/24/ES se zásadou proporcionality, nemůže být proporcionální ani národní úprava, která věcně zneplatněné směrnici odpovídá. Ministr vnitra se proti tomuto rozhodnutí odvolal k odvolacímu soudu pro Anglii a Wales. Odvolací soud předložil SDEU předběžnou otázku.
Otázka
Případ navazuje na předchozí rozhodnutí SDEU Digital Rights Ireland, které zneplatnilo směrnici 2006/24/ES. Ta zakládala povinnost poskytovatelů elektronických komunikací plošně ukládat provozní a lokalizační údaje.
První otázkou, kterou případ řeší je, zda je obecná povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje a jejich celkový plošný sběr pro účely boje proti trestné činnosti bez ohledu na jakékoli rozlišení, omezení nebo jakékoli výjimky v souladu s právní úpravou Evropské unie.
Druhou otázkou je, zda čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES brání takové národní právní úpravě, která neomezuje přístup vnitrostátních orgánů k uchovávaným provozním a lokalizačním údajům tak, aby byl umožněn pouze pro účely boje proti závažné trestné činnosti a po předchozím soudním přezkumu.
Třetí otázka, která byla položena jako součást věci C-698/15, zněla, zda rozsudek Digital Rights Ireland rozšiřuje dosah článku 7 nebo článku 8 Listiny základních práv a svobod Evropské unie nad rámec článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech vymezený judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Soud se touto otázkou však nezabýval pro její nepřípustnost.
Právní úprava
Případ se zabývá aplikací čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES, s ohledem na články 7, 8 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Článek 15 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že členské státy mohou přijmout legislativní opatření, kterými za účelem zajištění národní bezpečnosti, obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému stanoví výjimky z obecné povinnosti mazání provozních a lokalizačních údajů. To však pouze, je-li to proporcionální s ustanoveními Listiny základních práv a svobod Evropské unie.
Aplikace právní úpravy na skutkový stav
Během řešení první otázky Soudní dvůr nejprve konstatuje, že popsaný případ, tedy existence národní právní úpravy zakládající povinnost plošného ukládání provozních a lokalizačních údajů, spadá do působnosti směrnice 2002/58/ES.[1] Soud dále zkoumal šíři možnosti uchovávání údajů, kterou čl. 15 směrnice 2002/58/ES nabízí. Soud připomíná, že čl. 52 odst. 1 Listiny umožňuje omezení výkonu práv uznaných Listinou pouze při dodržení zásady proporcionality, tedy když jsou tato omezení nezbytná, vhodná, přiměřená a „skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého“.[2] Čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES uvádí, že provozní a lokalizační údaje je za účelem výkonu agendy předcházení a šetření trestných činů možné uchovávat jen po omezenou dobu a na základě důvodů. V projednávaných případech jsou však údaje uchovávány plošně, nerozlišuje mezi údaji různých uživatelů a nepřipouští výjimky. Z toho důvodu vede diskutovaná národní právní úprava k tomu, že uchovávaní provozních a lokalizačních údajů je pravidlem, místo toho, aby bylo výjimkou, jak vyžaduje čl. 15. Soudní dvůr dále odkazuje na rozhodnutí Digital Rights Ireland, kde podrobně projednal negativní dopady na soukromí uživatelů, které takováto činnost má. Soudní dvůr shrnuje, že napadená národní právní úprava překračuje meze toho, co je nezbytné. Proto není odůvodněná, jak vyžaduje unijní právní úprava.[3] Soudní dvůr rovněž uvádí, že ukládání a uchovávání provozních a lokalizačních údajů je v souladu s unijním právem v případě, že je národním právem zaručeno, že bude k uchovávání docházet jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné, údaje se opravdu objektivně vztahují k sledovanému účelu a jsou sbírány jen údaje vymezený okruh osob, které se sledovaným účelem souvisí.[4]
Při řešení druhé otázky Soudní dvůr opět argumentačně navázal na rozhodnutí Digital Rights Ireland. Připomněl znovu potřebu proporcionality národní právní úpravy, jejíž součástí je i nezbytnost řádného soudního odůvodnění předcházejícího přístupu k uchovávaným údajům.[5] Rovněž je nezbytné, aby osoby, jejichž údaje jsou takto zpracovávány, informovány o takovém zpracování. To je nezbytné pro zajištění možnosti přezkumu praxe státních orgánů.[6] Samozřejmě, informování je možné až tehdy, když nemůže dojít ke zmaření činnosti těchto orgánů. Soudní dvůr dále připomněl, že z hlediska proporcionality je nezbytné údaje uchovávat na území Unie a po uplynutí lhůty pro jejich uchování musí dojít k jejich nenávratné likvidaci.[7]
Závěr
Z anotovaného rozhodnutí vyplývá, že čl. 15 odst. 1 s ohledem na články 7, 8 a čl. 52 odst. 1 Listiny brání národní právní úpravě, která by stanovila plošné ukládání a uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Údaje je možné uchovávat pouze cíleně. Rozhodnutí brání rovněž takové právní úpravě, která by umožnila národním orgánům předem soudně nepodmíněný přístup k údajům uchovávaným v souladu s tímto článkem.
Anotované rozhodnutí je odpovědí na dlouhodobou nejistotu, která panovala po rozhodnutí Digital Rights Ireland. Čl. 15 odst. 1 se totiž v mnoha zemích (včetně ČR) stal prostředkem legitimizujícím plošný a hromadný sběr a ukládání provozních a lokalizačních údajů. Tuto variantu řešení však nyní Soudní dvůr vyloučil a nepřímo tak dal zapravdu těm, kteří tvrdili, že zneplatněním směrnice 2006/24/ES byla tato činnost unijním právem zakázána.
