C-128/11 - UsedSoft
| Populární název: | UsedSoft |
| Soud: | Soudní dvůr Evropské unie |
| Typ: | Rozsudek - řízení o předběžné otázce |
| Identifikátor: | Věc C-128/11 |
| ECLI: | ECLI:EU:C:2012:407 |
| Datum rozhodnutí: | 3. 7. 2012 |
| Dostupnost: | curia.europe.eu |
| Kategorie: | Duševní vlastnictví |
| Eurovoc: | duševní vlastnictví; software |
| Vztah k předpisu: | Článek 4 odst. 2 a čl. 5 odst. 1 Směrnice 2009/24/ES |
- Toto je anotace judikátu C-128/11 - UsedSoft v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Tereza Novotná (editor Matěj Myška).
Obsah
Skutkový stav
V tomto původně německém sporu proti sobě stály společnost Oracle International Corp. (dále jen “Oracle”) a společnost UsedSoft GmbH (dále jen “UsedSoft”). Společnost Oracle se zabývá vývojem počítačových programů, které i nadále prodává a vykonává k ním autorská práva[1] Získání takového programu zahrnuje dva kroky - zakoupení licence, která umožňuje “mít rozmnoženinu tohoto programu trvale uloženou na serveru a oprávnění umožnit určitému počtu uživatelů k této rozmnoženině přístup tím, že bude nahrána do operační paměti jejich osobních počítačů”,[2] a následné stažení a instalaci počítačového programu, respektive jeho rozmnoženiny, do počítače.[3] Licenční podmínky společnosti Oracle jsou v dotčeném řízení nastaveny tak, že zákazník si musí koupit vždy balíček po 25 uživatelských licencí[4] - stává se tedy, že podnikům mohou zůstat nějaké nevyužité licence navíc. Společnost UsedSoft využívá této marketingové strategie a “uvádí na trh „použité“ licence k počítačovým programům, a zejména uživatelské licence k počítačovým programům společnosti Oracle dotčeným v původním řízení”.[5] To znamená, že UsedSoft získává tyto nevyužité licence od zákazníků společnosti Oracle a prodává je dál.[6] Zákazníci společnosti UsedSoft, tedy nabyvatelé těchto nevyužitých licencí, pak za pomoci této licence stáhnou rozmnoženinu počítačového programu ze stránek společnosti Oracle.[7]
Průběh řízení
Společnost Oracle zažalovala společnost UsedSoft u německého prvoinstančního soudu v Mnichově (“Landgericht München I”). Žádala, aby se společnost UsedSoft zdržela výše zmíněného jednání. Soud rozhodl ve prospěch společnosti Oracle. Společnost UsedSoft podala odvolání, které bylo také zamítnuto a tak podala opravný prostředek “Revision” (obdoba kasačního opravného prostředku) k německému “Bundesgerichtshof” (obdoba Nejvyššího soudu).[8]
Ten se zabýval otázkou aplikace některých ustanovení německé právní úpravy autorskoprávní ochrany počítačových programů, které provádí unijní směrnice 2009/24, o právní ochraně počítačových programů[9] a 2001/29, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.[10] Nejprve se zabýval otázkou, zda mohou být zákazníci, kteří nenabyli autorské dílo (počítačový program) přímo od autora, a kteří se dovolávají vyčerpání práva ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24, “oprávněnými nabyvateli” rozmnoženiny podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24. Předkládající soud dovozuje, že ano, jelikož opačné hledisko by v podstatě zabránilo “způsobilosti rozmnoženiny počítačového programu obíhat na trhu”,[11] jelikož ke každému dalšímu užití v rámci “oběhu” je potřeba vytvořit v počítači rozmnoženinu novou (čímž se i liší od jiných autorskoprávně chráněných děl).[12] Dále se zabýval otázkou, zda lze vyčerpání práv podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24, jehož podmínkou je první prodej zboží, vykládat extenzivně i na první prodej počítačového programu formou stažení z webové stránky na internetu, nebo je nutné uvést do oběhu i hmotnou rozmnoženinu (typicky CD-ROM).[13] Do třetice soud řešil otázku, zda se může vyčerpání práv podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24 dovolávat i ten, kdo nabude licenci k počítačovému programu tak, jako zákazníci společnosti UsedSoft v původním řízení.[14]
Otázka
Předkládající soud tedy přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tři předběžné otázky. Nejprve se ptal, zda je osoba, která nenabyla autorské dílo přímo od autora a “která se může dovolávat vyčerpání práva na rozšíření rozmnoženiny, “oprávěným nabyvatelem” podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24”.[15] Druhou otázku položil na to, zda za vyčerpání práv prvním prodejem podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24 lze považovat i situaci, kdy nabyvatel získá počítačový program stažením z internetu.[16] Třetí otázkou se ptal, zda ten, kdo získal počítačový program způsobem výše uvedeným, tedy skrz nevyužitou licenci, se “může pro účely pořízení rozmnoženiny počítačového programu jako “oprávěný nabyvatel” podle čl. 5 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 první části věty směrnice 2009/24 dovolávat vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu, kterou první nabyvatel pořídil se svolením nositele práva stažením s internetu, pokud tento první nabyvatel svou rozmnoženinu smazal nebo již nepoužívá”.[17]
Právní úprava
Relevantní právní úpravou je zejména článek 4 odst. 1 a 2 a článek 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů. Článek 4 odst. 1 stanoví, která práva autora počítačového programu jsou výlučná a tudíž je má právo činit sám či udělit svolení jinému, jedná se zejména o “stálé nebo dočasné rozmnožování počítačového programu jako celku nebo jeho části, a to jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě” v písm. a) a “překladům, zpracováním, úpravám a k jakékoliv jiné změně počítačového programu a k rozmnožování programu z těchto úkonů vyplývajícímu” v písm. b) a o “jakoukoliv formu veřejného šíření včetně pronájmu” v písm. c). Druhý odstavec téhož článku pak upravuje podmínky samotného vyčerpání autorských práv ohledně počítačových programů, říká tedy, že “první prodej rozmnoženiny počítačového programu ve Společenství provedený nositelem práv nebo s jeho svolením je vyčerpáním práva na šíření [rozšiřování] této rozmnoženiny”, z tohoto práva však v druhé části větu vyjme pronájem počítačového programu nebo jeho rozmnoženin. Článek 5 odst. 1 směrnice 2009/24 s názvem “Výjimky z úkonů podléhajících omezení” pak stanovuje výjimku, která říká, že pro některé nezbytné úkony není nutné získat souhlas autora. Jedná se o úkony umožňující oprávněnému nabyvateli řádně užívat počítačový program a současně uvedeny v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b). Tuto výjimku je, vzhledem k čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24, možno upravit smluvně.
Aplikace právní úpravy na skutkový stav
Soud se rozhodne nejprve vyřešit otázku druhou a poté se zabývat otázkou první a třetí současně. V druhé otázce tedy řeší, “zda a za za jakých podmínek může být v důsledku stažení rozmnoženiny počítačového programu z internetu se svolením nositele autorského práva vyčerpáno právo na rozšiřování této rozmnoženiny v Evropské unii ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24”[18]. Je tedy nutno se zabývat tím, zda-li v předchozím řízení uvedenou skutkovou podstatu prodeje počítačového programu, který se skládá ze zakoupení licence a stažení programu z internetové stránky poskytovatele, lze považovat za první prodej tak, jak je uvedený v čl. 4 odst. 2.[19] Nejprve soud připomíná, že “prodej” je smlouvou, skládající se ze dvou nezbytných částí - zaplacení kupní ceny a převedení vlastnického práva k věci. Z čehož dovozuje, že ve stejném duchu je nutno vykládat ustanovení čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24 o vyčerpání práv prvním prodejem.[20] Ačkoliv společnost Oracle argumentuje tím, že prodej rozmnoženin neprovádí, jelikož zákazníci si mohou software stáhnout na jejích internetových stránkách “bezplatně”,[21] soud uvádí, že nelze tuto část “transakce” odtrhnout od druhé, kterou je zakoupení licenční smlouvy k užívání programů, teprve na základě které lze stáhnutý software užít. Tyto dvě součástí tvoří nedílný celek a tak by měly být i přezkoumány.[22] Jedná se i o esenciální převod vlastnického práva, jelikož zákazník získává výměnou za zaplacení ceny časově neomezené právo počítačový program využívat.[23] Povahu nosiče (hmotný a nebo formou stažení z internetové stránky) považuje soud navíc za nerozhodný, co se týče odpovědi na danou otázku.[24] V případě, jaký je vylíčen v dotčeném řízení, se tedy jedná o vyčerpání práv podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24.
Soud se však dále zabýval ještě dalšími námitkami společnosti Oracle a Evrospké komise zejména týkajících se argumentace směrnicí 2001/29, ke které soud dodává, že argumentace musí být podmíněna vzájemným vztahem těchto dvou předpisů, z nichž směrnice 2009/24 je lex specialis, a tudíž nelze směrnici 2001/29 aplikovat na tento případ bez dalšího.[25]
Dále také soud argumentuje zásadou rovného zacházení[26] mezi různými druhy rozmnoženin, která vyplývá zejména z ustanovení čl. 1 odst. 2 směrnice 2009/24, která říká, že se “ochrana podle této směrnice vztahuje na vyjádření počítačového programu v jakékoliv formě”.[27]
Otázku první a třetí řeší soud současně, jelikož dovozuje, že se jedná o téměř totéž - “zda a za jakých podmínek nabyvatel výše uvedených licencí k počítačovým programům může být v důsledku vyčerpání práva na rozšiřování stanoveného v čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24 považován za „oprávněného nabyvatele“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24, který má v souladu s posledně uvedeným ustanovením právo na rozmnožení dotčeného počítačového programu, aby mohl uvedený program užívat způsobem, ke kterému je určen”.[28] Soud nejprve připomíná, že pokud je rozmnožení počítačového programu nezbytné k řádné funkci programu, a není-li ve vzájemné smlouvě uvedeno jinak, je tvorba takových kopií v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24.[29] Současně s prvním prodejem této rozmnoženiny, i když se jedná koupi přes internet, je vyčerpáno právo autora na rozšiřování.[30] Nicméně pokud původní nabyvatel počítačový program prodá v souladu s výše uvedeným, má povinnost učinit svoji rozmnoženinu v daném okamžiku nepoužitelnou,[31] čímž sice argumentuje společnost Oracle jako těžko proveditelným, soud ale uvádí, že stejné obtíže postihují i autory, kteří pro svá autorská díla používají hmotné nosiče a společnost může využít jiná ochranná opatření technické povahy.[32] Za těchto okolností soud dovozuje, že druhý i každý další nabyvatel počítačového programu k němuž je autorovo právo vyčerpáno, je “oprávněným nabyvatelem” a přísluší mu tudíž právo pořizovat nezbytné rozmoženiny pro správnou funkci programu.[33] V opačném případě by to znamenalo, že by institut vyčerpání práva autora neměl žádný praktický dopad, jelikož by autor mohl zasahovat do jakéhokoliv dalšího nakládání s “použitou” rozmnoženinou (a to i případě odkoupení licence a následného stažení programu z internetu tak, jak v dotčeném řízení).[34] Co se týče konkrétní podstaty dotčeného řízení, tam soud navíc uvádí, že rozdělit licenci za účelem prodeje “nepotřebných” součástí, které nevyužije zákazník, je protiprávní.[35]
Závěr
V tomto rozhodnutí soud interpretoval ustanovení týkající se vyčerpání práv a práv “oprávněných nabyvatelů” a to v souvislosti prodejem počítačových programů on-line. Nejprve uvedl, že vyčerpání práv z autorskoprávní ochrany je aplikovatelné i na prodej počítačových programů přes internet, za podmínky, že je zákazník oprávněn užívat program neomezenou dobu , i přesto, že se nemusí jednat o klasickou kupní smlouvu, ale smlouvu licenční a následné stažení programu z internetu. Za druhé uvedl, že nejen první nabyvatel počítačového programu, ale i druhý a každý další se může dovolávat vyčerpání práv autora a je”oprávněným nabyvatelem” a jako takový může provádět nezbytné rozmnoženiny pro funkčnost a užívání daného programu, jako je například stažení rozmnoženiny programu z internetových stránek a jeho instalace. Toto rozhodnutí Soudního dvora je podle mě důležité zejména proto, že správně reflektuje technologický vývoj - jiné podmínky pro prodej softwaru na hmotných nosičích a stažením z internetu by určitě byly proti zásadě technologické neutrality, navíc by nereflektovaly aktuální vývoj směřující k odproštění od jakýchkoliv hmotných nosičů a v podstatě přesouvání veškerých služeb on-line. Druhá část rozhodnutí je neméně důležitá, jelikož jakákoliv jiná interpretace by v podstatě znamenala nemožnost dalšího nakládání s počítačovými programy ve smyslu prodeje, což by byl výrazný zásah do vlastnických práv.
Poznámky
- ↑ Bod 20 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 21 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 21 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 22 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 24 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 24 a 25 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 26 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 27 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Sem uveďte text poznámky
- ↑ Sem uveďte text poznámky
- ↑ Bod 30 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 30 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 32 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 33 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 34 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 34 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 34 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 35 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 38 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 42 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 43 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 44 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Body 45 a 46 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 47 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Body 56 a 60 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 61 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Body 57 a 58 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 73 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 74 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 77 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 78 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 79 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 80 a 81 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Body 84 a 85 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Body 86 a 87 anotovaného rozhodnutí.
