C-275/06 - Promusicae

Populární název:	Promusicae
Soud:	Soudní dvůr Evropské unie
Typ:	Rozsudek - řízení o předběžné otázce
Identifikátor:	Věc C-275/06
ECLI:	ECLI:EU:C:2008:54
Datum rozhodnutí:	29. 1. 2008
Dostupnost:	curia.europa.eu
Kategorie:	Duševní vlastnictví, Soukromí a osobní údaje
Eurovoc:	osobní údaje autorské právo občanskoprávní řízení
Vztah k předpisu:	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví Listina základních práv Evropské unie Dohoda TRIPS
Vztah k judikátům:	C‑461/10 Bonnier Audio (anotace)

Toto je anotace judikátu C-275/06 - Promusicae v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Jakub Pohl (editor Jan Tomíšek).

Skutkový stav

Neziskové sdružení Promusicae sdružující výrobce a vydavatele hudebních a audiovizuálních nahrávek se v roce 2005 domáhalo, prostřednictvím předběžného opatření, po společnosti Telefónica, která poskytuje služby přístupu k internetu, aby mu odhalila totožnost a bydliště svých zákazníků, kteří byli ze strany sdružení podezíráni ze zásahu do majetkových práv členů sdružení, konkrétně se jednalo o práva dílo užít. Tohoto jednání se měli dopustit užíváním programu pro výměnu souborů (zvaný „peer to peer“ nebo „P2P“), přičemž Promusicae znalo jejich IP adresu, jakož i datum a čas připojení.

Průběh řízení

Promusicae podalo návrh na předběžná opatření k Juzgado de lo Mercantil nº 5 de Madrid (obchodnímu soudu č. 5 v Madridu), přičemž soud usnesením návrhu na předběžná opatření vyhověl. Společnost Telefónica se proti tomuto usnesení odvolala. Své odvolání odůvodnila tím, že dle vnitrostátní právní úpravy je sdělení údajů požadovaných sdružením Promusicae povoleno pouze v rámci šetření trestné činnosti nebo za účelem zajištění veřejné bezpečnosti a obrany státu, a nikoliv v rámci občanskoprávního řízení. Odvolací soud řízení přerušil a položil SDEU předběžnou otázku.

Otázka

Musí být právo Společenství, konkrétně směrnice 2000/31, směrnice 2001/29 a směrnice 2004/48, rovněž ve spojení s čl. 17, jakož i čl. 47 Listiny, vykládáno v tom smyslu, že ukládají členským státům, aby za účelem zajištění účinné ochrany autorského práva stanovily povinnost sdělit osobní údaje v rámci občanskoprávního řízení?

Právní úprava

V posuzovaném případě je interpretována směrnice 2002/58 (o soukromí a elektronických komunikacích), zda nevylučuje stanovení povinnosti sdělit osobní údaje, které by umožnili zahájení občanskoprávního sporu v souvislosti s autorskoprávní ochranou. Zejména se jednalo o čl. 15 odst. 1 této směrnice, který nabízí možnost stanovení výjimky ze základní povinnosti zajistit důvěrnost osobních údajů, a to z důvodu národní bezpečnosti, obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému, vždy s ohledem na korektivy nezbytnosti, vhodnosti a přiměřenosti. Soud dále aplikoval čl. 1 odst. 5 písm. b) směrnice 2000/31, čl. 9 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48 ohledně zajištění účinné ochrany duševního vlastnictví. Soud v řízení posuzoval rovněž čl. 41, 42 a 47 Dohody TRIPS v jejichž světle se musí právo Evropské unie, upravující rovněž oblast úpravy této dohody, vykládat. Konečně v souvislosti s čl. 17 a čl. 47 Listiny soud posuzoval, zda nedošlo k porušení základního práva na vlastnictví a základního práva na účinnou soudní ochranu. Na závěr za zmínku stojí ustanovení vnitrostátního práva čl. 12 odst. 3 zákona o službách informační společnosti a elektronickém obchodu, který upravuje výjimky za nichž je správce osobních údajů povinen tyto údaje poskytnout.

Aplikace právní úpravy na skutkový stav

Soud nejprve posuzuje, zda není na základě směrnice směrnice 2002/58) vyloučeno stanovení povinnosti poskytnutí informací jichž se Promusicae domáhá, neboť dovodil, že se jedná o osobní údaje. Vzhledem k ustanovení čl. 15 odst. 1 této směrnice, který umožňuje stanovení výjimek ze základní povinnosti důvěrnosti osobních údajů, a zejména závěrečnému odkazu tohoto ustanovení na čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, který opravňuje členské státy k přijetí opatření omezujícího důvěrnost osobních údajů ve vztahu k občanskoprávnímu řízení, soud dovodil, že z této směrnice vyplývá možnost upravit povinnost zpřístupnit osobní údaje v rámci občanskoprávního řízení, avšak jedná se pouze o možnost a nikoli povinnost.

Dále soud zjišťoval, zda taková povinnost nevyplývá ze tří, v předběžné otázce zmiňovaných, zmiňovaných směrnic. Z čl. 1 odst. 5 písm. b) směrnice 2000/31, čl. 9 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48 však shodně vyplývá, že ochrana práva duševního vlastnictví nemůže působit újmu požadavkům na ochranu osobních údajů.

Přestože směrnice 2004/48, směrnice 2000/31 a směrnice 2001/29, společně s dohodou TRIPS vyžadují účinnou ochranu duševního vlastnictví a zajištění práva na soudní ochranu, tak ani z čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48, čl. 15 odst. 2 a čl. 18 směrnice 2000/31, čl. 8 odst. 1 a 2 směrnice 2001/29 a ani z čl. 41, 42 a 47 Dohody TRIPS nevyplývá požadavek na členský stát stanovit povinnost sdělit osobní údaje v rámci občanskoprávního řízení.

Co se týče čl. čl. 17 a čl. 47 Listiny, tak SDEU dovozuje, že se dotazující soud chtěl dozvědět, zda výklad předmětných směrnic, že členské státy nemusí stanovit povinnost správci osobních údajů tyto údaje v občanskoprávním sporu poskytnout, nevede k porušení základního práva na vlastnictví a základního práva na soudní ochranu.

Na závěr soud shrnuje, že samotné ustanovení vnitrostátního práva tedy v rozporu s komunitárním právem není, avšak členské státy při provádění předmětných směrnic musí dbát výkladu směrnic, který zajistí spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy, v tomto případě právem na ochranu soukromí a ochrannou vlastnického práva. Dále soud uvádí, že vnitrostátní soudy a jiné orgány nejen musí vykládat své vnitrostátní právo v souladu s těmito směrnicemi, ale rovněž aby se neopíraly o takový jejich výklad, který by byl v rozporu se základními právy nebo obecnými zásadami komunitárního práva, jako je například zásada přiměřenosti.

Závěr

Z výše uvedených závěrů soudu vyplývá, že čl. 15 odst. 1 směrnice směrnice 2002/58 stanovuje pouze možnost a nikoli požadavek na zavedení povinnosti zpřístupnit osobní údaje v rámci občanskoprávního řízení a tento požadavek nevyplývá ani ze směrnice směrnice 2000/31, směrnice 2001/29 a směrnice 2004/48 a Dohody TRIPS. Zároveň však SDEU upozornil, že se předmětné směrnice musejí být implementovány do vnitrostátní právní úpravy a vykládat se tak, aby byla jednotlivá základní práva Společenství v rovnováze. Pokud tedy členský stát neimplementoval směrnice do té míry, aby tato jednotlivá základní práva Společenství byla v rovnováze, lze dojít k závěru, že se jedná ze strany členského státu o implementaci nedostatečnou a v takovém případě se otevírá otázka odpovědnosti státu za případnou škodu způsobenou nedostatečnou implementací komunitárního práva.

Anotované rozhodnutí je významné tím, s jakou precizností své argumentace zodpovědělo důležitou otázku v rámci fenoménu data retention ohledně poskytování osobních údajů jejich správci. V rozhodnutí poskytnutý závěr tvoří v dnešní době již ustálený výklad, z nějž vychází navazující rozhodnutí SDEU v rámci data retention, jako například případ Bonnier Audio.