C-475/12 - UPC DTH Sárl
| Populární název: | UPC DTH |
| Soud: | Soudní dvůr Evropské unie |
| Typ: | Rozsudek – řízení o předběžné otázce |
| Identifikátor: | Věc C-475/12 |
| ECLI: | EU:C:2014:285 |
| Datum rozhodnutí: | 30. 4. 2014 |
| Dostupnost: | curia.europa.eu |
| Kategorie: | Elektronické komunikace |
| Eurovoc: | regulace telekomunikací; |
| Vztah k předpisu: | Směrnice 98/84/ES ze dne 20. listopadu 1998 o právní ochraně služeb s podmíněným přístupem a služeb tvořených podmíněným přístupem; Směrnice 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) |
- Toto je anotace judikátu C-475/12 - UPC DTH Sárl v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Miroslava Klusová.
Obsah
Skutkový stav
Předmětný spor v této věci se odehrával mezi obchodní společností registrovanou v Lucembursku, UPC, která z tohoto území poskytovala balíčky rozhlasových a audiovizuálních programů předplatitelům z jiných členských států, které podléhají podmíněnému přístupu a lze je přijímat prostřednictvím satelitu, a vnitrostátním regulačním orgánem Nemzeti Média- és Hírközlési Hatóság Elnökhelyettese (zkráceně a dále jen „NMHH“) v Maďarsku.[1] Aby mohla společnost UPC poskytovat výše uvedené služby, využívala satelitní infrastruktury třetích osob. UPC tak neprováděla redakční dohled nad programy a poplatky účtované uživatelům mimo jiné zahrnovaly i poplatky placené vysílacím organizacím a organizacím pro kolektivní správu autorských práv.
Vzhledem k systémovým změnám podniku v Maďarsku společnost UPC začala vést s předchůdcem NMHH diskuzi, zda je poskytoval služeb elektronických komunikací povinen zaregistrovat se u příslušného vnitrostátního regulačního orgánu, na jehož území zamýšlí služby poskytovat.[2] Zároveň však UPC požádalo o stanovisko příslušný orgán v Lucembursku – Lucemburský regulační úřad. Ten uvedl, že příslušný je v otázkách služeb poskytované společností UPC právě lucemburský orgán a službu poskytovanou UPC ani nepovažuje za službu elektronických komunikací (s ohledem na lucemburské právo).
Průběh řízení
NMHH na základě těchto události zahájila proti UPC řízení o dohledu nad trhem a požadovala příslušnou dokumentaci týkající se smluvního vztahu s jedním z jejích předplatitelů, vůči tomuto kroku se ale společnost bránila, mimo jiné i s ohledem na vydané stanovisko Lucemburského regulačního úřadu, a tak informace nevydala. UPC také rozporovala věcnou a mezinárodní příslušnost řízení v Maďarsku, což se stalo jednou z hlavních otázek sporu.
Z důvodů odmítnutí požadovaných údajů NMHH byla společnosti UPC udělena pokuta. UPC pak podala opravný prostředek k místopředsedovi NMHH, ten však toto odvolání zamítnul. UPC proto podala žalobu k příslušnému soudu v Maďarsku proti rozhodnutím vydaným NMHH. Soud však dříve než rozhodl, považoval za významné odpovědět na níže uvedené otázky, a proto využil institutu předběžné otázky podané k Soudnímu dvoru Evropské unie.
Otázka
Předběžných otázek bylo maďarským soudem položeno celkem šest, ty lze ale obsahově rozdělit do dvou oblastí. První okruh otázek se zabýval tím, zda můžeme společnost UPC považovat za poskytovatele služby elektronických komunikací a aplikuje se tak na ni právní úprava rámcové směrnice.
Druhý typ otázek se pak zaměřil na věcnou a místní příslušnost správních orgánů členských států, tedy, který orgán je příslušný k vedení správního řízení, pokud podnik působící v tomto členském státě zde nemá sídlo, ale aktivně tam působí a nabízí své služby. Od této otázky se pak odvíjela i otázka fungování společnosti poskytující služby elektronických komunikací v daném členském státě, tedy zda má tato společnost vůbec nějaké povinnosti vůči vnitrostátnímu regulačnímu orgánu, např. se povinně zaregistrovat či poskytnout požadované informace.[3]
Právní úprava
V případě daného sporu je právně relevantní zejména právo unijní, a to směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/84/ES ze dne 20. listopadu 1998 o právní ochraně služeb s podmíněným přístupem a služeb tvořených podmíněným přístupem především v článcích 1, 2 a 8, které stanovují cíle směrnice, definici elektronické komunikace (co je to síť, služba el. komunikací, doplňkové služby,…) a povinnost vnitrostátních regulačních úřadů zajistit fungování hospodářské soutěže při poskytování služeb elektronických komunikací.[4]
Významná je také tzv. zvláštní směrnice k této směrnici hlavní, tedy autorizační směrnice (znění 2009/140). V ní se určují obecné oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací, tedy čemu podléhá zajišťování sítí na daném území členského státu. Dle této směrnice podléhají tyto služby pouze obecnému oprávnění, tedy například oznámení, což je pouze prohlášení fyzické či právnické osoby vůči danému vnitrostátnímu regulačnímu úřadu, že zahajuje zajišťování sítí. Nemůže být však tímto orgánem vynucováno předložení správního aktu vydaným právě tímto vnitrostátním regulačním úřadem.[5]
Aplikace právní úpravy na skutkový stav
Soudní dvůr Evropské unie již na začátku své úvahy jasně naznačil dvě oblasti, které vymezují odpovědnost. Ten, kdo obsah vyrábí, je za něj redakčně odpovědný, pouhý přenos obsahu však odpovědnost vylučuje. Jak bylo řečeno, společnost UPC sama nevyráběla rozhlasové a televizní programy, takže v řízení argumentovala tím, že neposkytuje službu elektronických komunikací a ustanovení směrnice ve smyslu čl. 2 písm. c) na ni nespadá. Soudní dvůr však ve svém rozhodnutí zaujal stanovisko, že pro účely směrnice není tento fakt vůbec rozhodující, naopak je důležité, kdo nese odpovědnost za přenos signálu konečným uživatelům. Na základě toho Soudní dvůr došel k závěru, že poskytování základní nabídky programů prostřednictvím kabelové sítě spadá pod pojem „služby elektronických komunikací“.
Druhá předmětná otázka řešila otázku volného pohybu služeb a příslušnosti správního řízení, tedy zda má vést řízení vnitrostátní orgán státu, kde mají bydliště příjemci uvedených služeb (zde Maďarsko) či orgán státu, na jehož území se nachází podnik poskytující tyto služby (zde Lucembursko). Soudní dvůr dospěl k závěru, že příslušné jsou ty orgány státu, kde mají bydliště příjemci služeb. Jelikož v první otázce vyšlo najevo, že jde o služby elektronických komunikací na území Maďarska, bude tato aktivita společnosti UPC spadat pod působnost vnitrostátního orgánu v Maďarsku. Podle autorizační směrnice navíc tyto vnitrostátní orgány mohou požadovat přiměřené informace od společnosti, a to zejména za účelem ochrany spotřebitele. Také pro příslušné vnitrostátní orgány není závazné rozhodnutí jiného státu, kde je registrována daná společnost, jak to bylo v případě stanoviska Lucemburského regulačního úřadu. Není pak ani v rozporu se Smlouvou o fungování Evropské unie, pokud státy po podnicích poskytujících takové služby na jejich území požadují, aby tyto své služby povinně zaregistrovaly, není-li to v rozporu s autorizační směrnicí.[6]
Závěr
Jádrem sporu tedy bylo, zda je možné, aby maďarský úřad mohl provádět určitou kontrolu vůči společnosti UPC registrované v Lucembursku. V tomto případě Soudní dvůr rozhodl tak, že společnost UPC poskytovala službu elektronických komunikací. Soudní dvůr Evropské unie pak dále v této věci stanovil, že pokud je UPC skutečně poskytovatelem služeb elektronických komunikací, maďarský orgán může v určité míře vykonávat dohled nad touto společností a pokud není upraveno unijním sekundárním právem jinak, může maďarský úřad požadovat i povinnou registraci služeb této společnosti, a to z důvodu bydliště příjemců služeb, které je právě v Maďarsku.
Možné negativní dopady tohoto rozhodnutí však ve svém stanovisku nastínila generální advokátka Juliane Kokott, když povolení této kontroly vidí spíše jako příliš svazující nárok na podniky. Cituji: „Přes veškerý respekt k významu ochrany spotřebitele by neměly být na podniky, které tyto obsahy pouze přenášejí, kladeny přísnější podmínky. Povinnost usadit se by navíc odporovala přinejmenším cílům snadnějšího získávání povolení k poskytování služeb elektronických komunikací podle NPR.“[7]
Závěrem tak uvádím, že toto rozhodnutí se mi jeví jako pragmatické hlavně v případě, kdy je hlavním důvodem vnitrostátního regulačního úřadu kontrolovat tyto společnosti snaha chránit hospodářskou soutěž a maďarské spotřebitele. Na druhé straně by ale tato kontrola neměla být pro podniky příliš svazující a omezovat tak volný pohyb služeb v rámci Evropské unie.
