I.ÚS 453/03 - Ochrana svobodného projevu v. ochrana cti a dobré pověsti (Zeman v. Brezina)

Z ICT Judikatura
Přejít na: navigace, hledání
Populární název: Ochrana svobodného projevu v. ochrana cti a dobré pověsti (Zeman v. Brezina)
Soud: Ústavní soud
Typ: Nález
Identifikátor: I.ÚS 453/03
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.453.03
Datum rozhodnutí: 11. 11. 2005
Dostupnost: nalus.usoud.cz
Kategorie: Soukromí a osobní údaje
Eurovoc: ochrana svobodného projevu ochrana dobré pověsti
Vztah k předpisu: čl. 10 Listiny základních práv a svobod čl. 17 Listiny základních práv a svobod
Vztah k judikátům: I. ÚS 367/03 - Rejžek v. Vondráčková II. ÚS 2051/14 Hůle v. Řápková
Toto je anotace judikátu I.ÚS 453/03 - Ochrana svobodného projevu v. ochrana cti a dobré pověsti (Zeman v. Brezina) v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Jakub Vostoupal (editor Tereza Novotná).

Skutkový stav

Spor započal roku 1999, kdy se Ing. Miloš Zeman (dále jen jako “vedlejší účastník”), tehdy ve funkci premiéra ČR, dopustil několika slovních útoků proti novináři Ivanu Brezinovi (dále jen jako “stěžovatel”), a to mimo jiné na půdě Poslanecké sněmovny, kde stěžovatele označil za zkorumpovaného novináře, který je smluvně napojený na ČEZ (vzhledem k tomu, že stěžovatel působil v oblasti problematiky ekologie, by bylo takové napojení katastrofální pro jeho kredibilitu jako novináře).[1] Vedlejší účastník následně výrok několikrát zopakoval a utvrdil i poté, co tuto skutečnost tiskový mluvčí ČEZu dementoval a generální ředitel ČEZu se omluvil s tím, že žádná taková smlouva neexistovala.[2]

Průběh řízení

Stěžovatel, přestože si byl vědom, že jako novinář je povinen snést vyšší míru kritiky než osoby nečinné ve veřejném prostoru, označil toto sdělení za lživé a vnímal ho jako hluboký zásah do jeho osobní i profesní cti a pověsti. Městský soud v Praze mu v tomto ohledu vyšel vstříc, vyhověl žalobě a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uveřejnit omluvu.[3] Vedlejší účastník se proti tomuto rozhodnutí odvolal a odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze změnil a žalobu zamítl. Proti tomuto podal stěžovatel dovolání, které bylo též zamítnuto. Vzhledem k vyčerpání dostupných opravných prostředků a podstatnému celospolečenskému zájmu, který spočíval v potřebě vymezit hranici mezi svobodou projevu politika a ochranou osobnosti novináře, došlo k podání ústavní stížnosti.[4]

Otázka

Otázkou, kterou se Ústavní soud musel zabývat v tomto případě, bylo, zda obecné soudy zasáhly do základního práva stěžovatele tím, že upřednostnily ochranu svobodného projevu vedlejšího účastníka na úkor ochrany cti a dobré pověsti stěžovatele. Musel tedy rozhodnout, zda difamační nařčení provedené premiérem země proti novináři spadá pod ochranu svobody projevu, či je již za hranou.

Právní úprava

V této otázce proti sobě stojí dva principy, svojí důležitostí nezbytné pro zachování demokratické společnosti. Prvním z těchto principů je ochrana osobnosti, osobní cti a dobré pověsti stojící v odstavci prvním článku 10 Listiny základních práv a svobod. Proti němu stojí ochrana svobody projevu, což je jedno ze základních politických práv, které formují demokratickou společnost. Tento princip je zakotven ve článku 17 Listiny základních práv a svobod. Není ovšem možné opomenout odstavec čtvrtý, ve kterém se píše, že svobodu projevu je možno omezit mimo jiné za účelem ochrany práv druhých.

Ústavní soud též při poměřování mezi zmíněnými principy užil hodnotících bodů zmíněných v Amicus Curiae Opinion Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011, což bude zmíněno v další části.

Aplikace právní úpravy na skutkový stav

Ústavní soud, který se obvykle klaní spíše na stranu ochrany svobody projevu[5], zdůraznil, že v tomto případě se nejedná o hodnotící soud, ale o přímé tvrzení skutkových faktů. U faktů je možné provést pravdivostní soud a tím pádem je kritik i povinen taková sdělení důkazně prokazovat, což se všeobecně považuje za evropský standard.[6]

K tomu, aby kritik mohl zasáhnout do osobní sféry kritizovaného a byl stále pod ochranou svobody projevu, je nezbytné, aby vynaložil rozumnou snahu o ověření pravdivosti svých zdrojů v míře a intenzitě jemu přístupné. Nesmí si být vědom nepravdivosti informace, kterou zveřejňuje. Z tohoto vychází i jedno z poměřovacích stanovisek.[7]

Protože se jedná o ústavní principy ve značné kolizi, Ústavní soud přistoupil k užití desatera hodnotících kritérií zmíněných v Amicus Curiae Opinion Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, aby určil, zda byl kritický zásah premiéra do osobní cti stěžovatele přiměřený a spadající pod ochranu svobody projevu.[8]

Ústavní soud odmítl konstrukci vrchního soudu, že vedlejší účastník toliko pravdivě citoval lživý zdroj informací a jednalo se tedy o hodnotící soud. Vedlejší účastník totiž tuto informaci kromě zopakování i obohatil o své komentáře a konstrukce, které původní zdroj vůbec nezmiňoval. Informaci navíc uvedl jako důkaz k potvrzení svého stanoviska o “korupci novinářů”, kdy se jednalo o závažný politický útok nejen proti jednotlivému novináři, ale proti profesnímu cechu jako celku. V momentě, kdy byli zpochybněni novináři jako celek, přesáhla závažnost obvinění osobní zájem vedlejšího účastníka. Manipulační technika vytvoření obrazu zkorumpovaných médií je devastující zásah pro demokratickou společnost a více sedí k technikám totalitních režimů nežli demokratickému aparátu. A sdělení faktu z úst premiéra jakožto ústavního činitele přikládá veřejnost daleko větší váhu a spíš mu uvěří, než v jiných případech.[9]

Vzhledem k situaci, za jaké byla informace od zdroje vedlejším účastníkem získána (ústně a v řádu několika sekund v obou případech), není možné označit takový zdroj za důvěryhodný, což Ústavní soud přivedlo k závěru, že premiér, za kterým stojí silný a početný kompetentní orgán ke zjišťování a ověřování informací určených k promluvám na veřejnosti, je povinen podstatně hlubšího průzkumu pravdivosti informací než je tomu např. právě u médií.[10]

Vzhledem k povaze sdělení je též možno konstatovat, že jednání premiéra bylo naprosto mimo jeho pravomoc. Vláda totiž není kompetentním orgánem k vyšetřování podobných záležitostí. Navíc, jak bylo již řečeno, informace, poskytnuté premiérem, se těší bez dalšího větší váze i důvěře občanů. Takové jednání tedy značným způsobem ohrožuje rovnovážný stav vlastní demokracii.[11] Je nutné však zdůraznit i fakt, že názor i pohled stěžovatele vedlejší účastník s přehledem ignoroval i poté, co s nimi byl nade vší pochybnost seznámen a pokračoval v reprodukci sdělení bez jakékoliv reflexe postoje stěžovatele.[12]

Ústavní soud konstatoval, že takto celistvým pohledem se vrchní i Nejvyšší soud odmítly zabývat, čímž došlo k zásahu do práv stěžovatele a s ohledem na výše uvedené napadená rozhodnutí zrušil.[13]

Závěr

Ústavní soud v tomto rozhodnutí vymezil, že osoby veřejně činné nejen, že jsou povinné snést větší míru kritiky, ale též jsou povinny opatrněji uveřejňovat informace, zvláště, pokud je prezentují jako fakt. Takovéto informace musí s přihlédnutím k aparátu jim dostupného dostatečně prověřit. Též musí vzít v úvahu sílu projevu kritizujícího a kritizovaného, protože pokud dojde k diskreditaci protistrany, která je ve výrazně slabším postavení, kritika musí být o hodně opatrnější a zdrženlivější.

Vzhledem k tomu, že projev vedlejšího účastníka tyto principy nerespektoval, Ústavní soud napadená rozhodnutí, která tento projev bránila, zrušil.

Poznámky

  1. ↑ Bod I. odst. 4 anotovaného nálezu.
  2. ↑ Bod I. odst. 4 anotovaného nálezu.
  3. ↑ Bod I. odst. 2 anotovaného nálezu.
  4. ↑ Bod I. odst. 2 anotovaného nálezu.
  5. ↑ Viz nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 - Rejžek v. Vondráčková nebo nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 - Hůle v. Řápková.
  6. ↑ Bod IV, písm. A anotovaného nálezu.
  7. ↑ Bod IV, písm. A anotovaného nálezu.
  8. ↑ Hodnotící kritéria jsou následující: 1) závažnost obvinění, 2) záležitost veřejného zájmu, 3) zdroj informací, 4) vynaložené úsilí k ověření pravdivosti, 5) status informace, 6) časová naléhavost sdělení, 7) oslovení stěžovatele, 8) pohled stěžovatele, 9) vyznění sdělení, 10) okolnosti zveřejnění
  9. ↑ Bod V, Ad 1.,2. a 9. anotovaného nálezu.
  10. ↑ Bod V, Ad 3. a 4. anotovaného nálezu.
  11. ↑ Bod V, Ad 5. a 6. anotovaného nálezu.
  12. ↑ Bod V, Ad 7. a 8. anotovaného nálezu.
  13. ↑ Bod V anotovaného nálezu. Mimochodem, Ústavní soud se na závěr nevinně dotkl nepochopitelné argumentace Nejvyššího soudu, kterou označil spíše za “postmoderní koláž otevřenou mnohým interpretacím než odůvodnění soudního rozhodnutí”.
Citováno z „http://ictjudikatura.law.muni.cz/w/index.php?title=I.ÚS_453/03_-_Ochrana_svobodného_projevu_v._ochrana_cti_a_dobré_pověsti_(Zeman_v._Brezina)&oldid=879“