I.ÚS 517/10 - Poskytování informací o členství soudců v KSČ

Z ICT Judikatura
Přejít na: navigace, hledání
Populární název: Poskytování informací o členství soudců v KSČ
Soud: Ústavní soud
Typ: Nález
Identifikátor: I.ÚS 517/10
ECLI: CZ:US:2010:1.US.517.10.2
Datum rozhodnutí: 15. 11. 2010
Dostupnost: nalus.usoud.cz
Kategorie: Soukromí a osobní údaje
Eurovoc: ochrana soukromí; právo na informace
Vztah k předpisu: čl. 17 Listiny základních práv a svobod; § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; § 9 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů
Toto je anotace judikátu I.ÚS 517/10 - Poskytování informací o členství soudců v KSČ v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Zuzana Dorazilová (editor Jakub Míšek).

Skutkový stav

P.T. (dále též “stěžovatel“) v roce 2007 požádal Vrchní soud v Olomouci o poskytnutí informace – seznamu jeho soudců, kteří byli ke dni 17. listopadu 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa (dále též „předmětný údaj“).

Průběh řízení

Vrchní soud v Olomouci žádost stěžovatele o poskytnutí předmětného údaje odmítl. Stěžovatel následně podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Ministerstvo vnitra zamítlo. Proti rozhodnutí správních orgánů se stěžovatel bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který ji však svým rozsudkem zamítl. Městský soud v Praze své zamítavé rozhodnutí opřel o interpretaci ustanovení § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve spojení s ustanovením § 4 písm. b) a § 9 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.[1]

Stěžovatel se obrátil s kasační stížností proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze na Nejvyšší správní soud, který se ovšem se závěry a argumentací Městského soudu ztotožnil, a kasační stížnost svým rozsudkem zamítl. Nakonec stěžovatel podal ústavní stížnost pro porušení svého základního práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“).

Otázka

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda neposkytnutí informace o členství či kandidatuře soudců Vrchního soudu v Olomouci v Komunistické straně Československa (dále též „KSČ“) ke dni 17. listopadu 1989 bylo porušením základního práva stěžovatele na svobodný přístup k informacím zaručený čl. 17 Listiny a čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále též „Úmluva“).

Právní úprava

Ústavní soud ve svém výkladu vycházel ze základního práva na svobodný přístup k informacím, který je garantovaný čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy[2], a ze základního práva na ochranu soukromí, která je zaručena čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny[3]

Aplikace právní úpravy na skutkový stav

Ústavní soud zkoumal, zda neposkytnutí předmětného údaje má ústavní rozměr, tedy zda bylo zásahem do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele.

Ústavní soud nejprve konstatoval, že předmětný údaj je údajem o osobě, a má tak ústavní aspekt v podobě práva subjektu údajů na ochranu soukromí.[4]

Následně Ústavní soud zkoumal otázku, zda se předmětný údaj týká výlučně soukromí subjektu údajů nebo je součástí veřejné sféry (tj. zda je na jeho poskytnutí veřejný zájem). V případě, že by se předmětný údaj dotýkal veřejné sféry, podléhal by dalšímu základnímu právu, a sice základnímu právu na informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.[5] To by zároveň znamenalo, že by zde došlo ke kolizi základních práv. Naopak, pokud by předmětný údaj do veřejné sféry nespadal, byl by tedy výlučně součástí soukromí subjektu údajů, jeho neposkytnutí by bylo v souladu s ústavním pořádkem.[6] Ústavní soud dospěl k závěru, že profesionální sféra soudců náleží do sféry veřejné[7], přičemž její součástí jsou veškeré aspekty osobnosti soudce, které mohou mít objektivní souvislost s výkonem jeho funkce.[8] Mezi tyto aspekty podřadil i členství v KSČ. Mezi uvedenými důvody přitom zazněly nebezpečí poškození image soudcovy nestrannosti a nezávislosti[9] a souvislost členství v KSČ se způsobem soudcovského rozhodování (Ústavní soud zmiňoval zejména odlišný hodnotový systém členů KSČ od hodnotového systému moderního demokratického právního státu a rozdílnou metodologii výkladu a aplikace práva zatíženou extrémním formalismem a legalismem)[10].

Poté, co Ústavní soud učinil závěr o veřejné sféře, zkoumal, zda zásah do práva na informace je v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, tedy zda k němu došlo na základě zákona, zda sleduje legitimní cíl a zda je nezbytný v demokratické společnosti. Pokud jde o zhodnocení toho, zda k zásahu došlo na základě zákona, lze podle Ústavního soudu vzhledem k taxativnímu výčtu možností zpracování citlivých údajů v § 9 zákona o ochraně osobních údajů (argument a contrario) a podmínění poskytnutí údajů týkajících se soukromí fyzické osoby souladem s právními předpisy je chránícími, jak stanovuje § 8a zákona o přístupu k informacím, konstatovat, že by se mohlo jednat o zásah do práva na informace stanovený zákonem.[11] Co se týče legitimnosti zásahu, bylo by ji podle Ústavního soudu možné spatřovat v ochraně hodnot uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, tedy ochraně práva na ochranu soukromí, v České republice vyjádřeném v čl. 10 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Listiny.[12] Zbývajícím bodem k posouzení bylo posouzení, zda je omezení základního práva na informace nebytné v demokratické společnosti, tedy zda je nezbytné z důvodu zajištění práva na ochranu soukromí. Ústavní soud tak přikročil k poměřování těchto dvou základních práv.

Při poměřování základních práv, která jsou zásadně rovnocenná[13], dospěl Ústavní soud k závěru, že právo na informace převážilo nad právem na ochranu soukromí[14]. Mezi důvody, které Ústavní soud vedly k tomuto závěru, zaznělo zejména, že údaj o členství soudců v KSČ:

  • je způsobilý přispět k diskusi v demokratické společnosti týkající se veřejného zájmu[15],
  • umožní jednotlivci vytvořit si názor na nezávislost a nestrannost soudců a může sloužit jako prostředek jeho ochrany při soudním řízení[16] a
  • umožní jednotlivci utvořit si názor, zda toto členství může souviset s rozhodováním soudců, pokud jde o hodnotové zaměření soudů i metodologii výkladu práva[17].

Ústavní soud dále zdůraznil, že poskytnutí údaje o členství soudců v KSČ může v sobě zahrnovat i veřejný zájem na existenci justice, která bude personálně a profesionálně nezpochybnitelná.[18] Rovněž akcentoval skutečnost, že poskytnutí těchto údajů může být součástí procesu vypořádání se s minulostí.[19] Dále upozornil, že při posuzování kolize předmětných základních práv je třeba zohlednit, zda se jedná o členství v politické straně demokratického právního státu nebo v totalitní společnosti.[20] V neposlední řadě uvedl, že neposkytnutí předmětných údajů by mohlo vést ke snížení autority soudní moci.[21]

Závěr

Ústavní soud ve svém nálezu dospěl k závěru, že neposkytnutí informace o členství soudců Vrchního soudu v Olomouci v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 má ústavní rozměr a ze dvou v kolizi stojících práv (práva na informace a práva na ochranu soukromí) upřednostnil právo na informace. Svoji argumentaci pro převahu práva na informace opřel zejména o aspekty, které by se daly souhrnně označit jako veřejný zájem, autorita soudní moci (včetně kvalitativních aspektů její práce) a vypořádání se s minulostí.

Poznámky

  1. ↑ Ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím stanoví, že: „Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.“ Mezi takové předpisy patří i zákon o ochraně osobních údajů, který v § 4 písm. b) vymezuje tzv. citlivé údaje, přičemž mezi ně řadí i osobní údaje vypovídající o politických postojích. Citlivé údaje je přitom podle § 9 písm. a) téhož zákona možné zpracovávat jen tehdy, pokud subjekt údajů k jejich zpracování dal výslovný souhlas. Dle Městského soudu v Praze je členství v Komunistické straně Československa údajem o politických postojích, tedy údajem citlivým, a proto nemohl být Vrchním soudem v Olomouci stěžovateli poskytnut.
  2. ↑ čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
  3. ↑ čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod Listiny základních práv a svobod.
  4. ↑ Bod 13 anotovaného nálezu.
  5. ↑ Bod 14 anotovaného nálezu.
  6. ↑ Bod 16 anotovaného nálezu.
  7. ↑ Bod 17 anotovaného nálezu.
  8. ↑ Bod 21 anotovaného nálezu.
  9. ↑ Bod 23 anotovaného nálezu.
  10. ↑ Body 37 až 45 anotovaného nálezu.
  11. ↑ Bod 57 anotovaného nálezu.
  12. ↑ Bod 58 anotovaného nálezu.
  13. ↑ Bod 93 anotovaného nálezu.
  14. ↑ Bod 129 anotovaného nálezu.
  15. ↑ Body 61 a 62 anotovaného nálezu.
  16. ↑ Body 63 až 75 anotovaného nálezu.
  17. ↑ Body 76 až 81 anotovaného nálezu.
  18. ↑ Body 82 až 92 anotovaného nálezu.
  19. ↑ Body 100 až 113 anotovaného nálezu.
  20. ↑ Body 114 až 118 anotovaného nálezu.
  21. ↑ Body 119 až 126 anotovaného nálezu.
Citováno z „http://ictjudikatura.law.muni.cz/w/index.php?title=I.ÚS_517/10_-_Poskytování_informací_o_členství_soudců_v_KSČ&oldid=545“