Pl. ÚS 24/10 - Shromažďování provozních a lokalizačních údajů
- Toto je anotace judikátu Pl. ÚS 24/10 - Shromažďování provozních a lokalizačních údajů v rámci Repozitáře judikatury práva informačních a komunikačních technologií.
Autorem této anotace je Petr Kopřiva.
Obsah
Skutkový stav
Na základě přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/24/ES (dále též jen "směrnice o data retention") byl přijat zákon č. 247/2008 Sb., kterým se mění zákon o elektronických komunikacích[1] za účelem implementace pravidel obsažených ve výše uvedené směrnici. Součástí této novely zákona o elektronických komunikacích byly i ustanovení § 97 odst. 3 a 4, které stanovovaly povinnost fyzickým a právnickým osobám v postavení telefonních operátorů a poskytovatelů internetového připojení uchovávat provozní a lokalizační údaje o veškeré telefonní a faxové komunikaci, emailové a SMS komunikaci, návštěvách webových stránek a využívání některých internetových služeb (dále jen též „elektronická komunikace“), a to na dobu 6 až 12 měsíců. Tyto údaje měly být uchovávány za účelem jejich poskytování oprávněným orgánům, zejména k objasňování trestných činů. Konkrétní podrobnosti tohoto uchovávání provozních a lokalizačních údajů, jakož i jejich vymezení a způsob předávání byly blíže vymezeny prováděcí vyhláškou č. 485/2005 Sb.[2]
Průběh řízení
Skupina 51 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky spatřovala ve výše uvedených ustanoveních zásah do základních práv a pro jejich rozpor s nimi požadovala zrušení předmětných ustanovení návrhem podaným k Ústavnímu soudu dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
Otázka
Ústavní soud řešil v rámci rozhodování o výše zmíněném návrhu následující implicitně dovozené otázky:
1. Vztahuje se na uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci právo na soukromí a právo na informační sebeurčení dle Listiny základních práv a svobod[3] (dále též jen „Listina) a dle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále též jen „Úmluva“)?
2. Kdy je obecně přípustný zásah do práva na informační sebeurčení?
3. Je v tomto posuzovaná právní úprava v souladu s ústavněprávními požadavky?
Právní úprava
V anotovaném rozhodnutí byla zkoumána ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích, která stanovila povinnost fyzickým a právnickým osobám v postavení telefonních operátorů a poskytovatelů internetového připojení uchovávat provozní a lokalizační údaje o veškeré telefonní a faxové komunikaci, emailové a SMS komunikaci, návštěvách webových stránek a využívání některých internetových služeb, a to na dobu 6 až 12 měsíců a tyto údaje poté na žádost poskytovat oprávněným orgánům.
Prováděcí vyhláška č. 485/2005 Sb. dále stanovila rozsah těchto provozních a lokalizačních údajů, a to velmi široce. V podstatě měly být uchovávány prakticky veškeré možné údaje o elektronické komunikaci kromě samotného obsahu této komunikace. Dále tato vyhláška, jak už vyplývá z jejího názvu, podrobně upravovala způsoby předávání jednotlivých druhů provozních a lokalizačních údajů.
Ústavní soud se v posuzování ústavnosti výše uvedených ustanovení opřel zejména o článek 10 odst. 3 Listiny zakotvující právo na informační sebeurčení, když stanoví že: „Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ A taktéž o článek 8 Úmluvy zakotvující právo na soukromí obsahující právo na informační sebeurčení na evropské úrovni.
Aplikace právní úpravy na skutkový stav
V odpovědi na první otázku Ústavní soud konstatoval, že shromažďování a uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci je velmi vážným zásahem do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení, protože ač není sledován obsah předmětné komunikace je z těchto údajů jejich pospojováním možné dovodit, s kým, jak často a dokonce v jakých hodinách se daný jednotlivec stýká, kdo jsou jeho nejbližší známí, kamarádi či kolegové z práce, anebo jaké aktivity a v jakých hodinách provozuje.[4] Zároveň se v posouzení této otázky odkázal na svoji starší judikaturu, konkrétně např. na nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001.
V rámci posuzování druhé otázky Ústavní soud připomněl nutnost použití testu proporcionality při posuzování zásahu do základního práva a vyjmenoval jednotlivé body tohoto testu. Konkrétně odkazoval na třístupňový test proporcionality zahrnující test vhodnosti, test potřebnosti a test proporcionality v užším smyslu (poměřování základních práv).
A konečně se soud zabýval souladem výše zmíněným ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Shledal, že výše zmíněná ustanovení jsou v rozporu s ústavněprávními požadavky z několika důvodů. Zaprvé kritizuje soud vágnost ustanovení § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích při stanovení povinnosti předat výše zmíněné údaje oprávněným orgánům.[5] Dále soud shledal, že není zcela jasně a přesně vymezen účel poskytování údajů oprávněným orgánům, čímž není splněn druhý bod testu proporcionality – potřebnost, a to protože je možné dosáhnout kýženého účelu i prostředky méně zasahujícími do základních práv jednotlivců.[6] V neposlední řadě Ústavní soud také konstatuje, že ač jde o široké spektrum údajů, jejichž zpracování a uchovávání značně zasahuje do práva na informační sebeurčení je zcela minimálně řešeno zabezpečení těchto údajů proti zcizení či zneužití třetími osobami.[7]
Ústavní soud také poukázal na podobná rozhodnutí v jiných evropských státech, kdy ústavní soudy těchto zemí[8] taktéž shledaly ustanovení zákonů implementující data retention směrnici neústavními, a to při použití obdobných argumentů.[9]
Závěr
Na základě výše uvedeného se Ústavní soud rozhodl zrušit ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích a prováděcí vyhlášky č. 485/2005 Sb. ke dni vyhlášení tohoto nálezu.
V rámci obiter dicta Ústavní soud polemizoval s tím, zda je nástroj plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů téměř o veškeré elektronické komunikaci z hlediska intenzity zásahu do soukromé sféry nepřeberného množství účastníků elektronické komunikace nástrojem nezbytným a přiměřeným, když se neprokázalo, že by měl nějaký vážnější přínos při objasňování závažných trestných činů, zjm. z toho důvodu, že zločinci ve většině případů používají ke komunikaci anonymní SIM karty.[10] Také se pozastavil nad tím, zda by opravdu soukromé osoby měly být těmi oprávněnými, resp. povinnými zpracovávat a uchovávat údaje tohoto typu.[11]
Směrnice o data retention se celkově od svého přijetí v roce 2006 netěšila příliš velké oblibě a šest států[12] dokonce otálelo v obavě o ústavnost s implementací směrnice do svého právního řádu tak dlouho, že proti nim bylo vedeno řízení pro porušení povinnosti transpozice směrnice. Výše anotovaný nález českého ústavního soudu se tak spolu s ústavními soudy dalších zemí ke kritice data retention výraznou měrou přidal. Neustálá kritika směrnice a její nepřesvědčivé výsledky nakonec vyústily ve zrušení této směrnice pro rozpor s Listinou základních práv EU rozhodnutím Soudního dvora EU 8. dubna 2014 ve spojených věcech C-293/12 a C-594/12.[13]
Poznámky
- ↑ Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ Vyhláška č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání.
- ↑ Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb
- ↑ Bod 44 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 46 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 47 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 50 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Například Spolkový ústavní soud SRN nebo Ústavní soud Rumunska.
- ↑ Bod 52 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Body 55 a 56 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Bod 57 anotovaného rozhodnutí.
- ↑ Rakousko, Nizozemí, Švédsko, Řecko, Irsko a Německo.
- ↑ VOBOŘIL, Jan. Jaké budou dopady zrušení směrnice o data retention? Epravo.cz [online]. 2014 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/jake-budou-dopady-zruseni-smernice-o-data-retention-94415.html
